Jdi na obsah Jdi na menu
 


Barevné mutace| Činčily

 

Barevné mutace činčil

 

Následující informace jsem vyčetla z různých knih a zahraničních internetových stránek o činčilách. Protože v tomto směru jsem jen lehce poučený laik, mohlo se stát, že jsem něco špatně pochopila, přeložila nebo nepoužívám správné české výrazy. Tímto se omlouvám za vzniklá nedorozumění a budu zároveň vděčná všem zkušenějším chovatelům či majitelům za případné opravy, námitky a upozornění.

Všechny současné barevné mutace činčil se odvozují z několika mála základních barev. Křížením těchto jedinců vzniká celá škála dalších zajímavých barviček, které nejsou ničím jiným, než "smícháním" základních barev. Na této stránce si uvedeme mutace, které se objevují v chovech činčil v současné době. Zmíním se taky krátce i o jiných barevných mutacích, které však z různých důvodů nebyly už dále chovány nebo se dosud chovají pouze ojediněle.

Než si řekneme něco o barvách činčil, popíšeme si jejich zvláštní srst. Z jedné chlupové cibulky totiž nevyrůstá jeden chlup, ale celý chomáček 60 – 90 jemných vlasů. Proto je srst činčil tak hustá a jemná. Mezi těmito jemnými chlupy vyrůstají chlupy delší a pevnější, kterým se říká ostny (podpěrná korunní srst). Činčila umí se svojí srstí jednu zvláštní věc: v případě nebezpečí, když ji někdo nebo něco chytne, umí pustit chlupy. Uvolní se totiž hladké svaly, které drží chomáček chlupů v cibulce. Je to obranný reflex (činčila to tedy nedělá úmyslně), podobně jako když ještěrka upustí konec ocásku.

Standardní šedá

 Základní, nejrozšířenější a v kožešnickém průmyslu nejžádanější barevnou formou činčil je „standard“ nebolistandardní šedá; přestože se mluví o "divokém zbarvení", je třeba vědět, že dnešní standardi se geneticky od svých divoce žijících předchůdců už dost vzdálili. Například divoké činčily mají výrazný nádech srsti do hněda a jejich kožíšek má zřetelný vzorek "pepř a sůl".

Standardní činčily vypadají takto: boky jsou „modro“šedé, na hřbetě přecházejí v tmavou šedou až skoro do černa, bříško je bílé a od boků má být zřetelně ohraničené. Tyto činčily mají tmavé (šedé) uši, černé oči. Jejich chlupy nejsou rovnoměrně šedé, ale jsou rozdělené do tří barevných částí; tomuto zbarvení srsti se obecně říká aguti: 1. Velká část chlupu od cibulky (= spodní zóna) je tmavá a ona určuje onen namodralý odstín srsti standardních činčil; 2. Následuje světlý proužek (= stužka, široká asi 4 – 5,5 mm, ale může být až 8 mm), který má být úplně bílý a jasně ohraničený. Pokud je stužka našedlá, celá činčila působí tmavším a takovým rozostřeným dojmem, pokud je nažloutlá, celá činčila má nádech do hněda. 3. Černý konec (= závoj), jehož délka určuje odstín činčily. Čím je závoj delší, tím je činčila tmavší. Na břiše nemají chlupy barevný závoj, pouze spodní zónu a stužku. Chyby ve zbarvení stužky jsou proto na břiše nejzřetelnější. Standardní činčily se v současnosti chovají v odstínech střednístředně tmavýtmavý a extra tmavýSvětlé odstíny se příliš nevyskytují.

Standardi mají v chovech nejrozmanitější genetický základ, proto jsou takoví jedinci obecně nejkvalitnější po stránce zdravotní i chovné, snad ve všech chovech činčil se vždy všechny barevné mutace stejně kříží zpět se standardami, protože pouze tak je zajištěna kvalita celého chovu. Se standardami lze křížit jakékoli jiné barevné mutace.

Na těchto stránkách najdete nepřeberné množství standardních činčil.

Moje první činčila Čičina byla standarda; koupila jsem ji od kamarádky, která byla majitelkou jejich rodičů – taky standard. Stejně jako druhá činčila – Pucha;, ta byla koupená ve zverimexu. V době, kdy jsme si je pořídili, ještě nebyly barevné mutace běžně rozšířené. Ale i nyní při křížení „barevných“ činčil vidíme, že standarda je prostě základ; už několikrát se nám narodily standardy i z rodičů, kteří byli „barevní“. Mimochodem – na obrázku vlevo je krásně vidět, jaká je charakteristická kresba srsti standardně šedé činčily: tmavý hřbet, šedivé boky, bílé, ostře ohraničené bříško.

Z této přirozené formy se odvozují různé barevné mutace; takoví jedinci vznikají i v přírodě, ale pro svoji nápadnější barvu se často stávaly obětí predátorů. V zajetí jim však žádné nebezpečí nehrozí, navíc jsou barevné činčily stále populárnější, a to především jako domácí mazlíčci. Barevné mutace jsou podložené geneticky. Dnes je známo několik genů, které různým způsobem určují barvy činčil. Pro přesnější informace se podívejte do sekce Činčilí genetika.

Black velvet

Začněme třeba mutací black velvet, neboli sametově černou či "Gunning black", která byla vyšlechtěná z tmavých standardů. První black velvet se objevil v roce 1956 v chovu Roberta Gunninga a měl jen černou masku na hlavě. Gunning však tuto mutaci dále rozvíjel až do dnešní známé podoby.

Black velvet vlastně není "barva" v pravém slova smyslu; jedná se o to, že na hlavě, a hřbetě mizí z chlupů charakteristický vzorek aguti. Výsledný efekt je tento: Jedinci této mutace se vyznačují černě zbarvenými chlupy na hřbetě a hlavě (závoj má až modročernou barvu), světlejšími boky a bílým (stříbrobílým) bříškem. Činčily mají na tlapkách tmavé proužky. Jsou známé čtyři odstíny, od nejsvětlejší po nejtmavší (extra světlá, světlá, středně tmavá a tmavá). Srst bývá celkově jemnější, sametovější. Tato mutace je, pokud se podaří opravdu barevně dokonalá, velmi žádaná i mezi chovateli a její cena je mnohem vyšší, než cena standardy. Údajně jsou tyto činčily poněkud nervóznější a hůř se množí. Dále zde platí jedno velmi zajímavé pravidlo, které vyplývá z genetiky této mutace: nesmí se křížit dvě činčily mutace black velvet mezi sebou, protože zde existuje letální faktor, který způsobí, že někteří potomci uhynou ještě v děloze matky nebo se narodí velmi slabí a neživotní. Proto je nejlepší tyto činčily křížit se standardními šedými. Pokud tedy uvidíte činčilu black velvet, vězte, že VŽDY bude mít pouze jednoho rodiče black velvet, druhý rodič bude standarda nebo možná jiná podobná barevná mutace. O tom, co to je letální faktor, si můžete přečíst na stránkách Činčilí genetika.

No, a podle těchto informací si můžeme logicky odvodit, že křížením black velvet s jinými "barvami" nám mohou vzniknout další zajímaví jedinci. Všichni tito "majitelé" genu pro "velvetka" pak, bez ohledu na svoji základní barvu, nebudou mít na hlavě a hřbetě vzorek aguti. Jejich hlava a hřbet bude tedy působit tmavěji a velmi výrazně. Jako příklad můžeme uvést:
violet velvet (ultra violet),
Deutsch violet velvet,
safír velvet (Royal Blue),
brown velvet,
blond velvet aj.

Podívejte se na tyto stránky, jak mohou vypadat velvetci.
A ještě kříženci velvetků - nositelé genu TOV.

Náš „bleček“ se jmenuje Kuba, je koupen z velkochovu MVDr. Žaluda ve Zbýšově u Brna. Je skutečně bázlivější, přestože ho máme už dva roky, stále se nenechá chytnout a je trochu nedůvěřivější. Patří asi ke středně tmavému odstínu black velvet, nemá totiž až tolik výrazně černý hřbet, jak jsem viděla u některých jiných jedinců.

Wilsonova bílá

Wilsonova bílá (Wilson white) vznikla spontánní mutací standardních činčil. První zvíře se narodilo na farmě paní Blythe Wilson v Kalifornii. Později chov odkoupil Dr. Forrest Buttons a tuto mutaci dále rozvíjel.

Nejedná se o albíny (ti totiž postrádají pigment a kóduje je zvláštní gen), ani o tzv. recesivní bílou mutaci; Wilson white je dominantní bílá mutace. Wilsonova bílá činčila je čistě bílá (bez tmavých chlupů) s černýma očima a tmavýma ušima. Absolutně bílí jedinci však jsou méně častí, většinou se vyskytují jedinci s tmavými místy (stříbrné fleky - mozaika). Na těchto tmavších místech má šedivá srst známý vzor aguti. Vykreslení fleků je čistě náhodné a nelze spoléhat na to, že se pěkná kresba bude dědit. Stříbrné fleky mohou během života svoji barvu změnit, zpravidla zesvětlají mláďata během prvního roku života. Dalším typem Wilsonovy bílé je stříbrná. Tyto činčily mají po celém těle, kromě bříška, stejnoměrný šedivý závoj. Všechny tyto tři typy bílých činčil jsou VŽDY kříženci mezi bílou činčilou a standardní šedou.

Samozřejmě lze křížit Wilsonovy bílé činčily s jinými mutacemi; i zde mohou vzniknout tři typy "barev": bílá, mozaika (bílá s fleky jiné barvy) a s nádechem další barvy.

Stejně jako u black velvet, ani u Wilson white nesmíte křížit dvě činčily této mutace mezi sebou; i zde jeletální faktor, který je považován za velmi nebezpečný, protože plod se může v děloze vyvinout relativně daleko a poté uhyne. To je pro březí samičku velmi nebezpečné. Bílé činčilky je také nejlépe křížit se standardními.

Na těchto stránkách si můžete prohlédnout různé varianty Wilsonovy bílé mutace.

Naše bílá Eliška, kupovaná také ve velkochovu MVDr. Žaluda, je vlastně „mozaika“. Má šedivý kořen ocásku. V jinak bílé srsti má sem tam černé chloupky a občas mírně našedivělý nádech. Když jsme ji donesly jako mimino, byla bílo-šedě flekatá, ale zesvětlala. Je to docela zajímavé; její mláďata mutace white se také rodí flekatá a než dospějí, vybělí. Připomíná mi to koně, leucistické bělouše, kteří se rodí tmaví a s postupem let stále více bělají (přes grošáky). Možná to bude mít podobný princip, ale na to bych potřebovala vědět, jestli i jiné bílé činčily byly jako mláďata tmavší…

Na následujících dvou obrázcích se můžete podívat, jak se mění barva jednoho Eliščina mláděte - Bobana: je vyfocen ve věku několika dní (vlevo) a dvou měsíců (vpravo). 

 

Black ebony

 

Další známou mutací je black ebony, ebenově černá nebo jednoduše „ebonek“. Podobně jako u black velvet, ani ebony není ve skutečnosti "barva", ale rozdělení barvy po těle. Jinými slovy - u ebonků vymizí světlá stužka v různých částech těla, na bříšku vždy. Ebonci tedy nemají bílé bříško. Protože jedinci této mutace se mohou mezi sebou křížit, může mít „ebonek“ oba rodiče black ebony (pak mluvíme o typu homozygotní ebony) nebo jen jednoho a druhý rodič bude většinou standardní šedá činčila (pak to bude heterozygotní ebony neboli heteroebony). V současnosti jsou všichni ebonci potomci tří různých mutací black ebony. První z nich je mutace Tasco, která se objevila poprvé v roce 1964 v Texasu. Určuje ho několik genů. Tito jedinci mají černý hřbet a obvykle hnědý nádech na bříšku (viz foto vlevo nahoře). Tato mutace je mezi dnešními ebonky nejrozšířenější. Za skutečně černou barvu odpovídají 2 - 3 geny. Další mutací je Busse; je kódovaná pouze jedním genem a známe tedy homozygotní i heterozygotní ebonky. Heterozygotní ebonci jsou v tomto případě černí s lehkým hnědošedým nádechem na bříšku; homozygotní mají bříško tmavší. Třetí mutací je French Blue, i zde známe homozygoty, kteří jsou velmi tmaví, ale nemají kvalitní srst, heterozygoti vypadají jako standardi s namodralým bříškem.

Dnes se už ebonci na tyto mutace nedělí, ale rozlišují se podle odstínu na:
světlé - vypadají jako standarda, mají pouze našedlé bříško;
střední - s tmavým hřbetem a tmavým bříškem, na bocích však mají aguti kresbu;
tmavé - tmaví jedinci, kteří mají na několika místech (na lopatkách nebo na kyčlích) světlejší srst a lehký šedý nádech na bříšku;
extra tmavé - úplně černí jedinci, často označováni taky jako homozygotní ebonci.

Podle mých zkušeností – i podle slov některých chovatelů – jsou „ebonci“ klidní a dobře se ochočí.

Black ebony lze kombinovat se všemi mutacemi; tito jedinci budou pak mít tmavší barvu a z jejich srsti vymizí stužka. I tyto křížence lze rozdělit podle odstínů na světlého až extra tmavého. Příkladem mohou být poměrně častí kříženci ebony violett (celý fialový), ebony sapphire (celý modrý) nebo beige ebony(pastell ebony, tan, hnědý ebony apod.) či blond ebony.

Podivejte se na tyto stránky, jak mohou vypadat ebonci a jejich kříženci.

Můj první „ebonek“ byl Timeček „první“ z velkochovu MVDr. Žaluda, bohužel mu velmi brzo selhalo srdíčko. Takže se hned jel koupit jeho nástupce, Timeček „druhý“, který nám dal několik nádherných potomků. Byl to velmi milý činčilák (i Timeček „první“), celý uhlově černý (snad homozygotní ebony…, ale nevím to jistě) velmi dobře papal a dobře kynul :), raději, než by lítal jako blázen, si sedl někam do koutečku a ohlodával. Nechal se bez problémů chytit do ruky; byl celkově velmi klidný a ochočený, od samého začátku. Žil s Eliškou a měli spolu několik mladých – buď bílé nebo ebony. Bohužel bez zjevné příčiny dostal zácpu a už mu nebylo pomoci.

 

Nechala jsem si tedy jeho syna Káju, který jako by Timečkovi z oka vypadl – vzhledem i povahou. Pouze nebyl tak uhlově černý, jeho bříško mělo mírný nádech do šeda. Bohužel černé ebonky mi štěstí nepřálo a také Kája umřel na zácpu – následek narkózy.

Jedno mladé dal Timeček také s Čičinou, heteroebonku Myšku, kterou máme dodnes. Ta je skutečně heteroebony, její hřbet je černý, boky tmavě šedé a bříško trochu světleji šedé. A povahu má skoro jako Tim – klidná, dobře papá a energií příliš neplýtvá.

Dominantní béžová

Existují tři různé mutace béžové barvy: jedna dominantní a dvě recesivní. Nejběžnější z nich je mutace dominantní, takže o ní si řekneme nejvíce:

 

Této mutaci se říká Tower beige, neboli Towerova béžová. Má ji na starost jediný gen. Poprvé se tito béžoví jedinci objevili v chovu Neda Jensena, proslavil je však chovatel Nick Tower, který je v 60. letech začal také prodávat.

Dominantní béžoví jedinci se mohou, podobně jako „ebonci“, křížit mezi sebou. Pokud získá činčila po obou rodičích gen pro béžovou barvu, tedy je to homozygotní béžová činčila, je výrazně světlá a říká se jí blond. Pokud se béžová činčila kříží se standardní, vzniká tmavší, heterozygotní béžová. Ta se vyskytuje v několika odstínech, od velmi tmavé, která se podobá standardům (pastel), přes střední až po velmi světle béžovou (pearl). Odstín je dán sílou dominance genu pro béžovou barvu: čím je tento gen dominantnější, tím je činčila světlejší. Pokud se podíváme na jednotlivé chlupy, pak je spodní zóna šedomodrá až modrá, stužka světle béžová, závoj světle až středně béžový s modrým odstínem (viz následující foto). Břicho je bílo-béžové.

 

 

Pro tuto mutaci jsou dále charakteristické světlé tlapky (růžové) a ouška (ta s věkem činčily získávají skvrnitý vzhled) a červené oči. Červené oči nejsou dány genem pro béžovou barvu. Je to samostatný gen, který se s genem pro béžovou barvu dědí společně. 

Na těchto stránkách se můžete podívat na spoustu různých béžových činčil.

Fialová

Fialová mutace (afro violett neboli Sullivan violett) patří mezi tzv. recesivní mutace, které jsou kódovány jedním recesivním genem. První činčila této mutace se objevila v roce 1967 na činčilí farmě ve Rhodézii, odkud v roce 1975 převezl Lloyd Sullivan celý chov do USA. Činčily mají světle šedou (fialovou) srst, bílé bříško, černé oči, šedé uši. Bývají drobnější. Podobně jako u standardů je také u violetků tendence chovat především tmavší odstíny, takže světlí jedinci jsou stále vzácnější. Velmi často se tmavý odstín "vyrábí" přikřížením black velveta. Protože znaky velveta nejsou u violetů příliš nápadné, je třeba si na tuto skutečnost dávat pozor především při koupi chovných jedinců!

Různé varianty fialových činčil si můžete prohlédnout také na těchto stránkách.

Modrá

Jedinci modré mutace (sapphire, safír) se vyznačují lesklou tmavší šedě namodralou barvou srsti a ostře ohraničeným bílým bříškem. Namodralý nádech, viditelný narozdíl od standardů pouze v koncových částech chlupů (závoji), je dán zvláštním shlukováním pigmentu, které je kódováno tzv. genem pro modrou barvu. Je to opět recesivní mutace. První jedinec se objevil v roce 1961 na farmě chovatele Merle Larsena v Indianě, USA. Vznikl spontánní mutací "standardní" barvy. Na výstavách byli safírci poprvé představeni v roce 1965. Tato mutace s sebou bohužel přináší jednu nepříjemnou vlastnost, a tou je horší kvalita srsti. Proto je v jejím chovu nutné využívat dobrých standardních jedinců, kteří kvalitu srsti "udrží". Safírci mohou mít tmavě červené nebo modré oči.

Na těchto stránkách se můžete podívat na různé safírky a jejich křížence.

Další z uvedených mutací jsou v současnosti dosti vzácné, popřípadě už zcela zanikly:

Charcoal

Charcoal je recesivní mutace, která se vyskytla nezávisle na sobě v letech 1956 - 1958 v několika farmách v USA. Všichni tito jedinci měli podobný genetický základ, takže byli zařazeni do skupiny charcoal/ebony. Charcoal se velmi podobá světlému odstínu black ebony, se kterým se často zaměňuje (= tmavě šedá srst po celém těle, černé oči, šedé uši), má však výrazný nádech do hněda, kvůli čemuž se v chovech činčil příliš neuplatnil a v současné době je téměř vytlačen mutací black ebony.

 

Blue slate

Blue slate (blue slate Lutz) je mutace kódovaná dominantním genem, který odebírá srsti na hlavě vzorek agouti. Činčily blue slate mají šedomodrou srst s černou maskou na hlavě, bílé bříško, černé oči, šedé uši. Stužka chybí na srsti na hlavě, srst na hřbetě však stužku má, takže je na ní obvyklý vzorek aguti. První jedinci se objevili počátkem 60. let v chovu pana Lutze, odkud se rychle rozšířili do celého světa. Stejně jako u mutace charcoal však v současné době mezi chovateli její obliba klesá a blue slate je vytlačován ebonky. Velmi pravděpodobně se s touto mutací pojí letální faktor, podobně jako u dalších dominantních mutací Wilson white nebo black velvet.

 

Deutsch Violett

Deutsch Violett (německá fialová) je recesivní mutace, která není vůbec příbuzná vzhledově podobné mutaci afro violett. Vznikla v Německu v chovu pana Haupta, od něhož ji převzala firma MSZ a po jejím rozpadu ji dále rozvíjeli chovatelé v jižních oblastech Německa. Deutsch Violett je tmavší než afro violett, má mít výrazný nádech do modra. Chov těchto činčil je poměrně náročný z toho důvodu, že už za 1 až 2 generace se na srsti činčil objeví nežádoucí nádech do hněda. Pokud se však barva podaří, jsou tito jedinci velmi dobře hodnoceni na výstavách a v současné době jsou stále více žádaní.

 

 

Albino

Albíni jsou nositelé recesivního genu, který kóduje nepřítomnost pigmentu, proto u této mutace neexistují žádné "smíšené barvy". Jsou známé dvě varianty albínů, jedna se vyskytla na farmě R. Dennisona v roce 1960 a druhá na farmě chovatele Blackburna v roce 1961. Je možné, že těchto variant existuje i více. Všechny však vykazovaly nádech do žluta a z tohoto důvodu se dále nechovají. Tyto činčily jsou úplně bílé s oním lehkým nažloutlým nádechem, který nelze chovatelsky nijak odstranit, mají červené oči.

Recesivní bílá

První jedinec této mutace se objevil v roce 1963 na farmě chovatele Paula Stonea. Odtud pochází také její název Stone white (Stoneova bílá). Recesivní bílé činčily mají kvalitní bílou srst s lehkým našedlým nádechem. Se standardami dávají vždy standardně zbarvené potomky, kteří jsou však nositelé genu pro recesivní bílou. Lze je někdy poznat podle bílého ocasu. Tato mutace je však spojená s genetickými defekty: činčily mají problémy s očima nebo jim oči dokonce úplně chybí. Bývají i hluché. Z tohoto důvodu se v dalším chovu této mutace nepokračuje.

Recesivní béžová

Známe dva typy recesivní béžových mutací. Činčily všech těchto mutací dávají se standardními jedinci vždy pouze standardy - nositele recesivního béžového genu.

Mutace Sullivan Beige a Reynolds Beige se objevily v 60. letech a informace o nich nejsou dostatečné. Pravděpodobně mají stejný genetický základ, takže je lze považovat za jedinou mutaci. Obě jsou podobné mutaci Tower beige (tedy běžná dominantní béžová), jejich srst však není tak kvalitní, je kratší a řidší. Všechna zvířata však mají pěknou béžovou barvu. Protože obě tyto recesivní mutace mají červené oči, lze je od Tower beige odlišit pouze na základě posouzení zkušenými chovateli nebo až podle výsledků v chovu.

První jedinec mutace Welmann Beige se objevil v roce 1954 v chovu Otto Wellmanna. Dnes ji můžeme ještě ojediněle najít v některých chovech v USA, jinak byla vytlačená dominantní béžovou mutací. Mutace Rzewski Beige se poprvé objevila v roce 1958 na farmě W. Rzewského. Obě mutace mají pravděpodobně stejný genetický původ a vypadají podobně. Obě jsou také velmi podobné Tower beige, mají však velmi bledé uši a nemají červené, ale černé oči. Jejich srst je celkově trochu světlejší a má žlutý nádech, který je výrazný především u Welmann Beige.

Kříženci běžných mutací

Výše uvedené mutace byly vždy kódované "speciálními" geny. Tyto geny nějakým způsobem ovlivňují samotný pigment v chlupech (tedy "dělají barvu") nebo rozhodují o tom, kolik toho pigmentu bude rozděleno na jednotlivých chlupech v různých částech těla (dělají "rozdělení barvy"). Informace o podstatě mutací a podrobnosti genetického kódování barev najdete v sekci genetika barev. Základní mutace si můžeme pro názornost zjednodušeně rozdělit do dvou skupin:

1. Mutace, kde je geneticky dána přímo barva:
- (standard),
- Wilson white,
- Tower beige,
- fialová,
- modrá,
- Deutsch Violett,
- i méně časté mutace jako Stone white, recesivní béžové nebo albíno.

2. Mutace, kde je geneticky dáno rozdělení barvy na chlupech:
- (standard),
- charcoal/ebony,
- velvet,
- blue slate.

Jak jste si jistě všimli, zvláštní postavení zde má standard, čili divoké, přirozené neboli "aguti" zbarvení srsti. Zahrnuje totiž jak gen pro barvu (šedou a modrým nádechem), který je dominantní, tak gen pro rozdělení barvy na chlupech (tedy vzorek aguti), který je pro změnu recesivní.

Je dobré vědět, že geny všech známých "barev srsti" se podle současných znalostí dědí nezávisle na sobě, to znamená, že všechny barvy lze navzájem kombinovat, žádná barva není vázáná na jinou ani ji nevylučuje. Také neexistuje žádný zkřížený účinek mezi jednotlivými barvami. Budeme-li mluvit o křížencích základních mutací, pak se bude z hlediska praxe většinou jednat o různé kombinace "barvy" a "rozdělení barvy". Důvod je zřejmý: pouze tak vzniknou další pěkné a výrazné barvičky.

Uvedeme si zde nejběžnější křížence, čili hybridní mutace. A žačněme kříženci bílé mutace:

Wilson white X Tower beige = pink white
Pink white neboli růžově bílá, která vzniká křížením Wilsonovy bílé a béžové je poměrně častá hybridní "mutace". Tito jedinci jsou bílí s růžovýma ušima a červenýma očima a podobně jako Wilsonovy bílé činčily se vyskytují ve třech variantách: čistě růžově bílé, růžově bílé typu mozaika (kdy se kromě bílé srsti objevují po těle blonďavé až hnědé skvrny) a růžově bílé typu "silver" (i když zde by bylo na místě používat spíš výraz "gold").
Wilson white X black ebony = white/ebony cross
Tito kříženci bílé a ebenové mutace mohou mít na některých místech (i na břiše) tmavé až černé skvrny, kde zmizel na chlupech vzor aguti. Může být problém je rozeznat od "standardní" mozaiky; je třeba prokázat, že na tmavých chlupech skutečně není stužka, popřípadě se ebonci projeví až dalším křížením v chovu.
Wilson white X black velvet = white/velvet cross
Kříženci bílé a černého velveta jsou na první pohled stejní jako "čistí" bílí jedinci, mohou mít na některých místech těla (kromě břicha) tmavé skvrny, kde však na chlupech vymizela stužka (typ mozaika) nebo mají tmavší nádech (typ "silver"). Lze je jen těžko rozeznat od jiných, podobných kříženců s bílou mutací. Někteří tito jedinci mohou mít tmavší proužky na předních tlapkách nebo se rozpoznají až na základě výsledků v chovu.
Wilson white lze samozřejmě křížit i s dalšími barvami; na následujících fotkách jsou například kříženci white/violet:

  

Také béžové činčily jsou vděčným materiálem pro tvorbu nových, pěkných barev. Nejčastější jsou tato tři křížení:

 - Tower beige X black ebony = beige ebony
Black ebony v tomto křížení, kterému se také říká pastelově hnědá nebo tan, způsobí dvě věci: jednak na chlupech vymizí světlá stužka, jednak béžová barva ztmavne. To, do jaké míry bude tento kříženec tmavý (tedy blond až čokoládově hnědý), závisí na "síle" ebony genu.

 

 - Tower beige X black velvet = (podle odstínu) brown velvet,pastell velvetbeige velvetpearl velvet nebo blond velvet
Gen pro black velvet neboli TOV gen způsobuje, že tito kříženci béžové až hnědé barvy budou mít tmavší hřbet, na němž vymizí z chlupů stužka. Jejich přední tlapky zdobí tmavý proužek, oči mají červenou barvu. Říká se jim také sametově hnědí či béžoví.

 - Tower beige X Wilson white = pink white
O těchto křížencích jsme už psali o pár odstavců výš :-)

Trochu raritou je kříženec Tower beige a afro violet, kterému se říká pearl beige. Má béžovou srst, jejíž odstín závisí na "síle" béžového genu. Gen pro fialovou jí však propůjčuje zářivý namodralý nádech, srst je také měkčí. Perlově béžová činčila:

 

Podívejme se nyní na to, s čím lze ještě křížit mutaci fialovou:
- Nejčastější kombinací je afro violet X black velvet = violet velvet, čili sametově fialová. TOV gen u violetků zvýrazní hřbet, takže tito jedinci jsem velmi pěkně zbarvení a zájem o ně je poměrně velký.
- Pěkná je také kombinace afro violet X black ebony = violet ebony. Tyto činčilky jsou celé fialové a mohou se vyskytovat ve třech odstínech - od světlé po tmavou.

Podobné je to i s modrou mutací, i když ta se s jinými mutacemi příliš nekříží:
Sapphire X black velvet = sapphire velvet, jemuž se však říká royal blue - královský modrý. TOV gen zvýrazní hřbet, protože na chlupech zde zmizí světlá stužka, a přináší s sebou i další znaky velvetka, například tmavé proužky na předních tlapkách.
Sapphire X black ebony = ebony sapphire neboli blue steel - modrá ocel je název pro činčily, které jsou modré po celém těle, což jim zajistí gen ebony.

Deutsch violet se nejčastěji kříží s black velvetem, aby vznikli ještě výraznější jedinci Duetsch Violett velvet.

Samozřejmě barevných kombinací je mnohem více, proto se je pokusím shrnout do přehledné tabulky.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA