Jdi na obsah Jdi na menu
 


Charakteristika | Činčily

 

Jaké jsou činčily

 
 

Poměrně hodně lidí se mě ptá, zda je činčila vhodná do bytu, pro děti, na mazlení… A poměrně hodně lidí se ani neptá a činčilu rovnou koupí, protože je to skutečně krásné stvoření, a pak jsou velmi zklamaní z toho, jakou povahu tento čilý hlodavec vlastně má! Proto jsem se rozhodla, že napíšu takové krátké pojednání o činčilách ve smyslu „domácích mazlíčků“, aby si lidé, kteří o nich mnoho neví, mohli udělat přibližný úsudek a rozhodnout se, zda do toho půjdou nebo raději ne. Bohužel musím konstatovat, že v dostupných populárně-naučných knížkách o činčilách se obvykle dočteme, jak je to veselé, přátelské zvířátko, vhodné pro alergiky, rodiny s dětmi apod. Já však s tímto zjednodušeným názorem úplně nesouhlasím a zkusím vyslovit svůj osobní postoj, podložený poměrně mnoha lety, které jsem strávila s různými činčilami pod jednou střechou.

Činčila je krásná, jako vystřižená z dětských obrázkových knížek. Někdo ji popsal jako „křížence veverky, myši a morčete“ a ono to vlastně je i skoro pravda. S morčetem je činčila příbuzná a lze říct, že se morčeti podobá svými potravními zvyklostmi (tedy je přísný býložravec, musí mít seno, nesmí mít tučnou potravu, je náchylná na problémy s trávicím traktem, protože má dlouhé tlusté a slepé střevo). Myším (tedy spíš těm stylizovaným) se podobá vzhledem a neustálým ohlodáváním všeho a veverkám zase svojí aktivitou a šikovností.

Činčila a běhání

V první řadě musím upozornit, že činčily jsou velmi živá zvířátka. V období své aktivity rády běhají, skáčou, šplhají, prolézají. Proto nemohou být celý život zavřené v malé kleci, to by bylo týrání (platné podle našich zákonů!). Majitel své činčile musí poskytnou velkou klec s různými policemi, větvemi, prolézačkami, tato klec by měla mít několik pater. Naprosto ideální je, když činčilu pouští po bytě. Může jí vyhradit nějakou místnost, kde se může toto aktivní zvířátko vyřádit, vyběhat, nebo jí dovolí pohybovat se po celém bytě, ale to musím mít ostříží zrak, aby zachránil před jeho ostrými zoubky nábytek, koberce, kablíky, kytky… Činčily milují běhání a skákání, jsou velmi zvědavé a rády objevují a zkoumají nové věci. Výhodou je, že pokud někam zalezou (za skříň, pod postel), dlouho tam nevydrží.

Při běhání po bytě je třeba počítat se všudypřítomnými bobky. Není to nic hrozného, jsou to malé černé válečky, trochu větší než trus myší, rychle uschnou a lze je bez problému vysát, zamést či posbírat prsty. Činčily obvykle močí v kleci na „své místo“, takže to by nemělo být žádný problém. Takže - rozhodně nepočítejte s tím, že budete mít doma zvířátko, které vám bude tiše vrnět v klíně, zatímco vy se díváte večer na televizi. Nebo že vám bude vzorně sedět na rameni jako ochočený potkan, zatímco vy žehlíte či myjete nádobí. Ne. Bude běhat, běhat, běhat!

Mazliky, mazliky

Na rovinu vám prozradím: nemazliky.

Činčily nemají rády, když se na ně šahá. Nemají rády, když je někdo chytá a když je někdo bere do rukou. Protože jsou domestikovány poměrně nedlouho, zachovaly si mnohé „divoké“ instinkty. Samozřejmě najdete jedince, kteří jsou klidnější a snáze je při běhání odchytnete, ale jiné činčilky jsou prostě divoké a neochočíte je ani jako mláďata. Prostě je to věc náhody, na jakou činčilu člověk při koupi narazí, dokonce si myslím, že pokud kupujete mládě, je jedno, zda to je od velkochovatele nebo od soukromníka, co má činčily jen jako mazlíky v bytě. Pokud chcete činčilu dle jejich možností ochočit, radím kupovat zvíře ne starší než půl roku. Ne že by to později nešlo, ale šance na ochočení je menší.

Činčily se kupodivu nechají drbat, hladit a ošahávat v kleci. Asi v ní mají pocit většího bezpečí.

Počítejte proto s tím, že přestože vám činčilka bez problému vyleze na rameno, přestože si přijde k ruce pro rozinku, stačí jeden prudší pohyb a ona bleskovou rychlostí zmizí v kleci nebo pod skříní, odkud za chvilku zase zvědavě vystrčí nos.

Jsou činčily chytré?

No, nic moc. Naučí se přiběhnout na signál (obvykle se to naučí tak, že je na nějaký signál nalákáte k ruce na pamlsek). Naučí se, kde mají domeček a bez problémů si po vyběhání mohou skočit do klece a tam čekat na zavření. Ale nenaučíte je, že nemají kousat do nábytku. Jednou je odeženete „kšic!“ a za půl minuty tam hlodají zase. Nemá smysl je trestat, nechápou to, prostě se musíte obrnit trpělivostí a buď je nechat běhat v místnosti, kde hlodání ničemu nevadí, nebo je musíte stále hlídat a odhánět v případě neplechy. Pokud je budete odhánět rozumně („kšic“, postrčením rukou i prudším pohybem), nemějte strach, že by se vás začaly bát. Naučí se rozlišovat, kdy je prudký pohyb mířen na ně a kdy si toho nemusejí všímat.

Hlodavci

Činčila je hlodavec, což je slovo příbuzné se slovy hlodat a hlodáky. Hlodavec hlodá svými hlodáky vše, vždy a za jakýchkoli podmínek. Je to jeho životní nutnost a vy s tím nic nenaděláte. Musíte s tím počítat a činčile přizpůsobit chod a někdy i vzhled domácnosti. Pozor na jedovaté rostliny, elektrické kabely, umělou hmotu, koberce… Může to stát činčilu i život!

Naštěstí však nejsou činčily kousavé. Jen málo jedinců se brání zuby. Už vícekrát jsem činčilu ošetřovala, píchala injekce a dělala jiné nepříjemné zákroky, činčila se nebránila zuby, maximálně se snažila utéct z ruky.

 

Trochu chci varovat před strkáním prstů skrze mříže (hlavně malé děti). Především mladé činčilky jsou zvědavé a myslí si, že to je něco na mls a mohou prst ochutnat zuby. Obvykle nekousnou moc, jen se prstu dotknou, ale jsou i jedinci, kteří stisknou silněji. Starší činčilky ale většinou už ví, že prsty se nejí a nemají ani snahu je ochutnávat (pokud nevoní po nějaké mňamce). Prevencí je, když nebudete činčilu nikdy krmit přes mříže klece.

Kdy činčily "žijí"

Činčily jsou aktivní večer a nad ránem. Přes den si s nimi moc legrace neužijete a v noci mohou někdy dělat v kleci rámus. Proto nejsou moc dobrým kamarádem pro děti, ani není radno mít jejich klec umístěnou v ložnici. Jsou však velmi dobrým společníkem dospělých lidí, protože ti je mohou večer pustit po bytě - což je doba, která přijde vhod činčile i dospělému člověku.

Jak je to s alergiky

Obecně se říká, že činčily jsou vhodné pro alergiky, protože jejich srst je natolik hustá, že v ní nežijí roztoči. To je pravda. Ale! Činčily musí mít neustále k dispozici seno - a už jsem viděla alergika pšikat a smrkat při obyčejném krmení milované činčilky. O čištění klece ani nemluvím! Činčily sice nelínají jako psi, ale jejich chlupy se obměňují po troškách celý rok a jsou tak jemné, že se dokážou docela slušně vznášet ve vzduchu a lechtat pod nosem. Tyto chlupy dokážou pak být doslova všude (stejně jako činčilí bobky).

Stres & spol.

 

Činčily jsou skutečně náchylné na stres, který u nich může způsobit i smrt, přesto kolem nich nemusíte chodit po špičkách. Z mých zkušeností si zvyknou na běžný chod domácnosti, štěkajícího psa i křičící dítě, na vysavač, jízdu autem a změnu prostředí (prázdniny apod.). Je pravda, že by vždy měly mít svůj domeček, možnost si zalézt, při změně prostředí klidné zacházení. Není vhodné je příliš tahat a honit (děti…), ale mohou si zvyknout na česání srsti, ošetření očí apod.

Jednu nebo více činčil?

Činčily jsou společenská zvířata. Přestože jsem zatím nikde nenašla informace o tom, jak žijí ve volné přírodě, řekla bych, že si udržují jakési společenství rodin. Otec, pár samic a s nimi jejich různě stará mláďata. Otec i starší sourozenci se dokážou až dojemně starat o novorozené činčilky společně s matkou. Všechny činčily, staré i mladé, pak spolu spí tělo na tělo, okusují si srst (hlavně za oušky a za krkem), při zkoumání nových prostor a předmětů se domlouvají tichými kuňkajícími zvuky (říkají: „tady jsem, kde jsi ty?“).

Podle toho jsem došla k závěru, že jedna činčila v kleci je chudák! A přítomnost „činčilí rodiny“ ji nenahradí ani ten nejpozornější lidský majitel. Kdo nechce mláďata, může mít doma společně dva jedince stejného pohlaví.

Chci ještě upozornit na to, že činčily si mohou své kamarády vybírat. Prostě si někdy dvě činčily nesednou a nic s tím nenaděláte! Takže kupovat druhou činčilu ke své první je vždy trochu sázka do loterie: přijme ji, nepřijme? Obecně platí: je lepší pořídit novou samičku samečkovi, protože samečci nemají takové teritoriální cítění jako samice a spíš do své klece přijmou cizí činčilu. Je lepší kupovat mládě k dospělé činčile - nebo mládě k mláděti. Mláďata si na sebe obvykle dobře zvyknou. Navíc skutečně malá činčilka, tedy odebraná od rodičů ve věku 2 - 3 měsíců, umí vydávat zvláštní zvuky, které dospělým činčilám říkají: „neubližuj mi, jsem ještě miminko!“ Většina dospělců tyto zvuky respektuje a miminku neublíží. Největší problém je dát většího samečka či samičku k dospělé samici. Ale i to se může zadařit, protože si činčily „sednou“. Všimla jsem si, že činčila, která žije sama, spíš přijme novou činčilku, než ta, která už nějakého partnera má.

Přestože si činčila dokáže zvyknout na psa, morče nebo králíka, nepovažuji tyto „svazky“ na to pravé ořechové. A druhou činčilu to stejně nenahradí.

Ven nebo do bytu

Činčily jsou ideální bytová zvířátka. Nemají rády přímé slunce, přílišné horko, vítr, déšť či mlhu, ale vyžadují suchý vzduch a prostor mezi čtyřmi zdmi jim k vyběhání bohatě stačí. Bez zelené trávy se obejdou a na vodítku je problém je naučit chodit. Rozhodně je třeba počítat s tím, že když činčilu jednou pustíte na volno do zahrady, už ji nikdy nemusíte najít! Proto s venčením činčil opatrně!

Jak dlouho budu činčilu mít

Údaje o věku činčil se rozcházejí, ale obecně lze říct, že se činčila průměrně dožije v dobrých podmínkách tolika let, jako pes, tedy něco přes deset let. Je to tedy koupě na kus života.

Závěr - pro koho ano a pro koho ne

ANO

  • dospělým lidem, kteří nechtějí mít činčilu jako zvířátko na drbání, nošení po kapsách a vodění na vodítku
  • lidem, kteří jí dají dostatečný prostor k volnému běhání
  • lidem, kteří ji budou milovat a obdivovat pro její krásu, pohyblivost, zvědavost a nespoutanou radost ze života
  • nenáročným lidem, kteří chtějí mít nenáročného společníka po večerech
  • lidem, kteří nemají čas se svému zvířeti věnovat půl dne, o víkendech nebo ho nestíhají venčit
  • lidem, kteří občas jednou pryč a o jejich byt a zvířata se budou starat „náhradníci“
  • rozumným lidem, kteří z různých důvodů nechtějí mít psy či kočky, ale nespokojí se s křečkem, andulkou nebo rybičkami
  • lidem, kteří se budou na dovádějící činčilu dívat po večerech místo televize, budou „studovat“ její povahu, komunikaci, budou jí vymýšlet různé překážky, prolézačky - prostě dospělým dětem

NE

  • dětem (raději morče nebo králíka…)
  • lidem, kteří se chtějí se zvířátkem mazlit, muchlat (raději psa či kočku…)
  • starým lidem nebo lidem, kteří nemají na to, aby činčilu občas naháněli do klece (raději rybičky…)
  • lidem, kteří nechtějí nebo nemohou činčile poskytnout dostatek pohybu a prostoru (raději křečka…)
  • lidem, kterým vadí seno, písek, jemné chlupy a činčilí bobky (raději tamagoči …)
  • všem nezodpovědným lidem (raději nakreslené zvířátko…).
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA