Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osud Činčil

 

O osudu činčil

 

Lov a ochrana divoce žijících činčil

Předpokládám, že většina milovníků činčil ví, že tito mírumilovní a bezbranní hlodavci, žijící v jihoamerických Andách, byli na přelomu 19. a 20. století živelně loveni pro svoji výjimečnou kožešinu. Jak to bylo doopravdy? Zkuste se začíst do následujících informací, čerpaných z čilských statistických údajů, a možná se budete stejně jako já stydět za to, že jste lidé…

 Mapka Jižní Ameriky

Činčila jako živočišný druh

Činčily patří mezi hystricomorfní (= dikobrazovité) hlodavce. Většina odborníků uznává dva druhy činčil: činčilu krátkoocasou (Chinchilla brevicaudata - obrázek vlevo) a činčilu dlouhoocasou (Chinchilla lanigera - obrázek vpravo). Asi od roku 1923 jsou činčily chovány v zajetí pro komerční účely; podle všeho jsou to kříženci těchto dvou druhů.
 
 

Dnes se už neví přesně, kde všude divoké činčily žily. Podle některých informací se nacházely v Andách, jejich teritorium se táhlo od Talca (v Čile) podél pobřeží na sever až do Argentiny, Bolívie a Peru. Dlouhoocasé činčily žily v jižní části tohoto rozsáhlého území, krátkoocasé v severní části; jejich teritoria se pravděpodobně setkávala v oblasti Potrerillos.

V současnosti se ví pouze o koloniích dlouhoocasých činčil, a to v blízkosti Illapel (31°33´ j. š., 71°06´ z. d.) v Reserva Nacional Las Chinchillas, a další izolované populace se nacházejí asi 100 km severněji od Coquimba (29°33´ j. š., 71°04´ z.d.).

  
Divoké dlouhoocasé činčily z webových stránek www.geocities.com

Hrrr na činčily!

Činčily mají jednu z nejjemnějších, nejdelších a nejměkčích srstí ze všech divokých savců. Před Kolumbem si z jejich kožek zhotovovali vysoce postavení Inkové pláště, i jiní Indiáni používali činčilí kůže jako součásti oděvů. Živili se také jejich masem. V 18. století začali Španělé exportovat činčilí kožky do Španělska. Nic z toho však divoké populace činčil neohrozilo. Až … přibližně v roce 1828 začal divoký hon za drahými a žádanými kožkami.

Lovem činčil se zabývali místní „specialisté“ chinchilleros. Používali různé metody: cvičené grizony či malé psy, činčily vykuřovali či vyhrabávali z úkrytů, kladli různé pasti: kameny, klece a čelisti, oka, tyče se smyčkami, stavěli sítě a do nich pak činčily naháněli, nestyděli se použít ani jed a dokonce dynamit. A kromě toho velkoplošně pálili místní vegetaci, aby se k činčilám snáze dostali. Například téměř vyhubili křovinu Balsamocarpon brevifolium, protože ve velkém sbírali její plody, aby na ně činčily vylákali ze skrýší.

Po dočasném poklesu se výrazně zvedla vlna zájmu o činčilí kožešiny v letech 1885-1910; těchto 25 let intenzivního a systematického pronásledování drasticky snížilo počty zástupců obou činčilích druhů, takže v 60. letech 20. století se myslelo, že jsou skutečně vyhubené. Bohužel – v případě krátkoocasých činčil je to nejspíš pravda! Poslední zpráva o divoce žijící krátkoocasé činčile pochází z roku 1953. Poté, co se zjistilo, že dlouhoocasé činčily ještě v divočině žijí, jejich pronásledování a lovení pokračovalo až do roku 1968. Právem lze mluvit o genocidě…

Intenzivní lov významně a rychle snižoval populaci činčil, takže chinchilleros museli být ve svých metodách lovu stále šikovnější a vynalézavější. Například na začátku 20. století pro ně nebyl problém ulovit 8 činčil za noc, od roku 1910 tento počet rapidně klesal. Je logické, že ceny na trhu s kožkami rostly a lov činčil se stal pro domorodce výnosnějším, než práce v místních dolech – stačilo ulovit jen několik kusů za měsíc a mohli z toho další měsíc i dva vyžít.

Přestože je v současné době celosvětově rozšířen farmový chov dlouhoocasých činčil, zatím se příliš nedaří navrátit tyto živočichy do volné přírody. Pokoušeli se o to v Čile, ale i v Kalifornii a Tadžikistánu.

 
Dlouhoocasá (vlevo) a krátkoocasá (vpravo) činčila z webových stránek www.icarito.cl

Obchod s činčilími kožkami

Než si přečtete následující hrůzostrašné číselné údaje, uvědomte si, že pouze třetina skutečného vývozu kožek (legálního i ilegálního) je zaznamenaná. Dále si uvědomte, že z toho důvodu, že některé kožky byly poškozené během lovu, počet zabitých činčil je větší, než počet vyvezených kožek. Proto jsou známé údaje o vývozu kožek mnohem nižší, než kolik činčil skutečně při lovu zahynulo.

Chinchilleros činčily ulovili, zkožkovali a za poměrně málo peněz je prodali místnímu nákupčímu, který je odvezl na místní trhy. Tam je další nákupčí v balíčcích po 12 kusech převáželi do přístavů. Krátkoocasé činčily mají kvalitnější srst, byly proto loveny dříve. Jakmile jejich počty začaly klesat, přišly „k dobru“ i dlouhoocasé činčily. Lze to poznat podle toho, že činčilí kožky byly vyvážené z Jižní Ameriky nejdříve ze severnějších přístavů (na začátku 20. století především z přístavu Coquimbo), později se vývoz posouval stále více na jih (v roce 1911 Huasco). V letech 1912 a 1913 se přestaly vyvážet kožky krátkoocasých činčil a zvýšila se intenzita lovu dlouhoocasých.

Vývoz činčilích kožek se zvyšoval od roku 1830 (2800 kožek/rok) až do let 1900-09 (254 000 kožek/rok) a potom ostře klesal až k téměř nulovému exportu v roce 1917 (356 kožek/rok). Logicky se zároveň zvyšovala cena, a to z 0,088 až na 50 čilských pesos za kožku! Kožky se exportovaly především do USA, Velké Británie, Francie a Německa. Snad rekordní cena byla zaplacená v St. Louis v roce 1920 - 170 dolarů za kožku.

Okolo roku 1900 bylo exportováno rekordních zhruba 700 000 kožek, v roce 1905 to kleslo na 218 000 a v roce 1910 na 24 600, což je pokles o 96,5 % za 10 let. V letech 1840-1916 bylo z Čile vyvezeno přes 7 miliónů kožek, což znamená, že ve skutečnosti bylo zabito během těchto 76 let více než 21 miliónů činčil! Prudký pokles exportu kožek po roce 1900 je odrazem téměř dokonalého vyhubení těchto dvou živočišných druhů.

Zákony a ochrana

Vyhubení činčil bylo předpověděno už v 90. letech 19. století, kdy se jejich lov ještě nereguloval. Jako ochranné opatření byla v roce 1898 zavedená regulace lovu činčil. Bohužel ani ona ani další regulace se tenkrát neuplatnily. Prvním mezinárodním pokusem o ochranu činčil byla v roce 1910 dohoda mezi hlavními vývozci činčilích kožek (Čile, Bolívie, Argentina a Peru), která zakázala lov a komerční využití činčil. Bohužel vyprovokovala opak: až 14krát se kvůli ní zvýšily ceny za kožku a to přispělo k vybití i zbylé populace činčil. V Chile byl první zákon na ochranu kožešinových zvířat vydán až v roce 1929, nedovoloval lovení ani komerční využití divokých činčil. Přesto se vesele pytlačilo dál, lov činčil byl úspěšně zastaven až ke konci 80. let. V současné době jsou krátkoocasé i dlouhoocasé činčily na seznamu CITES.

Velmi pravděpodobně se díky četným (a dnes i kvalitním) farmovým chovům už nevyplácí lovit zbytky divokých činčil kvůli kožešinám. Naopak rostou snahy o zachování jejich populace pro zlepšení genetické variability chovaných jedinců.

V roce 1975 se stal „zázrak“: Connie Mohlis a Baldomero Peña objevili v přírodě divoké činčily; Corporatión Naciional Forestal (CONAF; čilský lesní servis) a různé čilské univerzity je za podpory WWF vzali pod svou ochranu. V roce 1983 byl v oblasti Auco (31°31´ j. š., 71°06´ z. d.), 17 km severně od Illapel, založen National Chinchilla Reserve o rozloze 4229 ha. CONAF a WWF prozkoumávají místa v severní Čile, kde by se mohly vyskytovat i krátkoocasé činčily. Přestože jsou zbylé kolonie dlouhoocasých činčil v Chinchilla National Reserve v současnosti dobře chráněné před lidskými aktivitami, počty činčil stále z neznámého důvodu klesají (údaj z roku 1990). Možných příčin je hned několik:
(1) současný počet činčil je natolik nízký, že jako populace nejsou schopné do budoucna přežít,
(2) zvýšily se počty predátorů činčil, tedy lišek,
(3) tyto poklesy počtů jsou způsobené dlouhodobými změnami prostředí nebo
(4) se může jednat o přirozenou fázi snižování velikosti populace.
Hypotéza (2) se zdá být nepravděpodobná a zbylé tři je třeba ještě řádně prozkoumat.

 

Nebrečte!!!!!!!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA